Kousek od smrti..

12. prosince 2012 v 15:43 | IvanQa-Ejessica |  "In" or out
Jmenuju se M. Je mi 14let a chodím do 8.třídy. Je to ani ne týden co se se mnou rozešel kluk. Jak to beru? Řekla bych že přežívám, já ho tolik miluju a dívat se jak on je ted s jinačí mě strašně ničí.. Píšem si dohodli jsme se že zůstaneme kamarádi, ale poslouchat to jak jsou spolu štastní, vidět ty jejich statusy a fotky, slyšet co si píšou a jak byly spolu venku a večer se spolu dívali hvězdy mě ničí. Měla bych být ráda, že jsme alespon kámoši, ale mě to tak ničí už prostě nemůžu při konverzacích sním brečím, mám pocit že už na mě nikomu nezáleží, že jsu tu sama a kdybych si něco udělala nikomu bych nechyběla a musí se vzít že i já byhc to měla snažší. Jak mi může psát že se spolu dívaj na hvězdy když ví že to je můj sen? Ani neví jak moc mi ubližuje. Ale jsem natolik slabé a zamilovaná abych ho ze svého života vymazala. Neustále na něj myslím. Ve škole jsem viděla jak se kluci řežou žiletkou od ořezávátka. Doma jsem to taky zkusila, neuvěřili byste jakej sem měla pocit. Jako by on nikdy neexistoval žádný pocity žádný problémy. Dříve bych to nikdy neudělala mám se ráda a neubližovala bych si. Poprvé jsme se řízla a bolelo to nwm proč ale pocit té bolesti a pohled jak ta krev teče, ten pocit byl k nezaplacení. Cítila jsem pocit rány ale už ne pocit samoty. Začínalo to malými škrábanci, nikdo ze třídy si toho nevšiml a já to většinou schovávala za dlouhý rukáv či náramky. Byla jsem na tom pořád bídně z nepovedenýho vztahu, nic se mi nedařilo a měla jsem katastrofální známky. Za každou špatnou známku jsem se začla trestat, vlastně nikdy jsem se nechtěla přímo zabít jen se potrestat, za to jak sem blbá, hnusná. Jenže prostě najednou mi malé čárečky nestačili a já jich dělala víc a víc a větší a větší. Začala jsem si řezat kotníky, stehna, pálit se, vytrhávat si vlasy. Říkáte si toho už je moc jenže já si takto řešila problémy měla jsem depku, ublížila jsem si tak že jsem na to vše zapoměla a vnímala jen bolest a jak řezná rána štípe. Začla jsem občas držet hladovky či vůbec nepít. Nedokázala jsem se už vypořád stím co ostatní zvládly levou zadní, začla jsem se uzavírat do sebe, byla jsem unavená podrážděná, zdálo se mi jako by se proti mě všechno spiklo. Ted při konverzacích sním sem už nebrečela, měla jsem sice v očích slzy, bylo mi mizerně ale ten pohled na krev mě tak sladce uklidněoval. Ve škole si toho už začli všímat kámošky, řekli že pokud nepřestanu že to řeknou mé mamce nebo učitelce a já je poslala někam že to není jejich věc. Pohádala jsem se s nima, špatné známky ve škole, on večer přišla mamka a začla strašně nadávat skrz známky, měla jsem toho dost bylo to na mě příšliš, byla jsem sama už jsem neměla sílu, nehctěla jsem tu být začla jsem se řezat jenže to nepomáhalo, spolikala jsem nějaký prášky na spaní chtěla jsem vypnout chtěla jsem spát, spát a jen spát a prostě vypnout od ostatních.. Spolikala jsem je ani už nevím kolik jich bylo ve slzách jsem si šla lehnout a poslouchala písničky.. Pak už jsem se zmateně probudila v nemocnici.

Bylo mi to tak líto. Vím že nikdy předtím bych si v životě nebyla schopna až tolik ublížit, nezabila bych se na to jsem se přece měla až moc ráda, byla jsem na tolik mimo že jsme si vlastně neuvědomovala co dělám a jaký to má riziko. Byla jsem v nemocnici řeknu vám ani nevím co je horší ale ten pocit když sem viděla jak naši kvůli mě brečí bylo to hrozné :/ Nikdy jsme neviděla jak tolik tatka brečí a mamka ta brečela pokaždý když mě viděla. Naši u mě nebyly moc dlouho a tak jsme za chvilku zase usla byla jsem strašně moc zesláblá, druhý den se ke mě stavil psychiatr, vůbec se mi nechtělo mluvit tak dlouho jsem byla uzavřená do sebe a ted bych se tu měla vzpovídat nějakýmu cizímu pánovi. Ee.. Po nějakém čase jsem se přeci jen rozpovídala. Ted je to rok co pravidělně chodím k psychiatrovi a normální problémy nejsem schopna sama řešit. Mnohokrát mám pocit prázdnoty, doma naši museli dát všechno nebezpečné z pokojíčku pryč jelikož po nemocnici jsem se začala řezat zas do stehna řezání ikdyž se rozhodně nezdá je strašně návykové. Lituju toho momentu kdy mě napadlo vyřešit problémy říznutím. Byl to nejblbější nápad v životě kterého budu navždy litovat, holky jít v létě v plavkách krásně snědě opálená a najednou takové jizvy, stydím se za ně rozhodně to není nic hezkého. Dostala jsme prášky depresiva ted se už bez nich neobejdu, mám strach že jednou toho bude moc a já už bych se nikdy nemusela probudit. Už nejsem normální holka. Prosím jestli nechcete zkončit jako já neřežte se, pokud jste to zoušeli tak už nikdy více pokud se řežete přestante než bude pozdě. Kdyby mě někdo dal takovou radu byla bych mu nejvděčnější na světě, uvědomění kolika lidem sem ublížila, kolik lidem na mě záleží, vidět jak mamka berčela bylo an tom vše nejhorší. Ikdyž máte stres či depresi vždycky to může být horší ikdyž se to pro vás zdá že je to nejhorší tragédie světa může být hůř škola, známky, hádky nic z toho nestojí za to abyste si ubližovali! NIC ! (obrázky pro silné povahy..)







 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám můj blog ??

Ano 69.4% (309)
Ne 30.6% (136)

Komentáře

1 Princess_Jenn_* Princess_Jenn_* | Web | 12. prosince 2012 v 19:35 | Reagovat

týkráávo :OOOOO
tak to si napsala dost dobře..a jako měli  by si to lidi co se řežou uvědomit...
je mi jasný jak je dobrý, se pořádně říznout a cítí jen bolest a ne smotu..ae já bych to nikdy neuděla..prtz pokaždé příjde den kdy bude všechno nádherné i bez řezání ! :-)
je mi líto,co se ti stalo a tak..ale v jednu chvíli ti to pomáhalo mno..ale potom si uvědomíš že to nestálo za nic..

2 Bo Boo Bo Boo | Web | 12. prosince 2012 v 20:44 | Reagovat

Je to nádherný, a hlavně reálný,...:)) Moc se ti to povedlo!

3 Luci. Luci. | Web | 12. prosince 2012 v 20:57 | Reagovat

joo. ten příběh je prostě takoej o životě. ale každej většinou chce mít vlastní zkušenost. já sem se nikdy neřezala a když jo, bylo to ze srandy né z pocitu naštvání. když se naštvu tak spíš raplím a ničeím věci kolem sebe než sobě si ubližovat. myslím že ikdybych to já začala dělat tak mám takový kámoše kteří mě ztoho vytáhnou,teda aspoň myslím ..

4 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | 13. prosince 2012 v 14:58 | Reagovat

Je to drsný příběh. Doufám, že to není tvoje vlastní zkušenost. Jinak je to moc hezky napsaný :-)

5 Princess_Jenn_* Princess_Jenn_* | Web | 13. prosince 2012 v 16:03 | Reagovat

jo aha :D týjo já se lekla, že se to stalo tobě ! :D fuuj ! :DD
jinak začlo první kolo soutěžě ! :)) přeju hodně  štěstí ! http://classic-princess.blog.cz/1212/soutez-o-nvo-1-kolo

6 Machiina Machiina | Web | 14. prosince 2012 v 17:01 | Reagovat

Chvilku jsem měla podobný problém..ale znám holky,které to dělají vyloženě ze srandy..prostě WTF

7 ŇuŇů ŇuŇů | Web | 14. prosince 2012 v 21:29 | Reagovat

krásnej příběh, o životě. úžasně jsi to tam popsala, snad se z toho ti lidi poučí.. snad se to nestalo tobě:)

8 Ann xP Ann xP | Web | 15. prosince 2012 v 9:35 | Reagovat

Wow...takové až příliš reálné.

9 Princess_Jenn_* Princess_Jenn_* | Web | 16. prosince 2012 v 18:10 | Reagovat

ty v affs zustaneš pořád!! :-)

10 Princess_Jenn_* Princess_Jenn_* | Web | 16. prosince 2012 v 18:13 | Reagovat

ano,ano přesně! :-) nikdy za to nemůže jaký je.. někdo je tlustý ale e moc hodný  a všechno. Někdo je jak z plastu a je namyšlenej až to bolí mno . ale tak nemůžem posuzovat když neznáme no přesně! ;)

11 Kejt Kejt | Web | 16. prosince 2012 v 19:42 | Reagovat

Rozděl to do odstavců a bude to naprosto dokonalé.
Hezky napsané, skvěle zapojené emoce, prostě moc pěkné :)

12 Kejt Kejt | Web | 16. prosince 2012 v 20:58 | Reagovat

děkuju ti moc a nemáš zač :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama